Černá louka

Project data:
Architects: O.F.C.A.(Office for collaborating architects) | Partners:gutgut, PLURAL, n/a | Autors: Lukáš Kordik, Štefan Polakovič, Peter Jurkovič, Martin Jančok, Bejamín Brádňanský, Vít Halada | Location: Ostrava, Czech Republic | Status: Competition | Client: City of Ostrava | Project date: 2010 | Credits: gutgut

“Řídké solitérní městské zástavby nabízejí domy s atmosférou. Vymezení se k ostatním budovám pomocí formy se stává důležitým urbánním parametrem. Míra meziprostoru se vztahuje k jednotlivým solitérům, které okolo sebe potřebují dostatek prázdna, aby dokázali vyniknout. Velikost, kterou prázdno získává je na jedné straně pozitivní pro svůj potenciál budoucího rozvoje na druhou stranu negativní v chápání prázdna jako nositele plnosti generující charakter. Veřejný prostor je zde rozmazán do ztracena, nemá své hranice a je prakticky neuchopitelný. Nepatří nikomu a nikdo ho ani nechce. Solitér nejen že na sebe strhává pozornost, ale sna- ží se do svého nitra ukrýt i veřejné aktivity a programy, které se v bezbřehém exteriéru ztrácejí. Solitér je černá díra, která nasává, akumuluje, zneužívá a vytváří kolem sebe prázdné prázdno. Avšak těmito procesy získává na síle a identitě. Solitér se stává ikonou. Prázdno je tichem, které dává vyniknout hluku ikonické formy.”

Manifest I.
Nudíme se v současném veřejném prostoru. Nebaví nás jeho umělost a strojenost. Nemáme rádi kulisy, kterých máme v privátních,„veřejných“ prostorech nákupních center nepočítaně. Nechceme být turisty v našich městech. Nerozumíme vzorům dlažby a definitivně umístěným lavičkám. Všechny prostory chtějí být jen pěkné a hlavně trvale udržitelné. Chybí nám opravdová krása, ale pravděpodobně je drahá. Chybí nám ošklivost, ale asi je laciná. Chybí nám městskost! Špína, hluk, míšení. Chybí nám program. Vše se děje za branami institucí, dveřmi bytů a domovů. Veřejný prostor je prázdno, které je prázdné.

Chceme prázdna, která jsou plná. Prázdna plná programu, který musí získat zpět od kamenných institucí nebo komerčních interiérů. Prázdna plná programu, který se musí vrátit z našich obýváků, balkónů a zahrad.
Chceme prázdna, která jsou plná zvuků. Křiku studentů a dětí, hudby ze zkoušky orchestru, hluku od přetahování „městského mobiliáře“. Chceme prázdna plná „špíny“ a nedokonalostí. Neustálého špinění a úklidu, skládání a rozkládání, přemisťování. Chceme přítomnost změny. Chceme šerednost a její „lacinost“, která dokáže fascinovat a inspirovat. Chceme prázdna plná „náhodných“ setkání, situací, forem, aktivit, lidí. Chceme prázdna plná vůní, pohybu, ticha, slunce, stínů. Chceme prázdna plná krásy. S dobrými rozměry, zajímavými prostory, obklopené hmotami s inspirujícími fasádami, mnohavrstvým parterem. Chceme domy, které nejsou kulisami, ale rovnocennými partnery prázdna.
Chceme prázdna, jejichž plnost jim dává identitu. Chceme prázdna, která jsou obývákem, dílnou, kuchyní dvorem, terasou, zahradou.
Chceme URBÁNNÍ POKOJE.

Hybrid kontextu
Mřížka bloků domů s ulicemi, náměstími a dvory se střetává s urbanismem solitérů v prostoru Černé Louky a bylo přirozené, že se tyto dva typy zástavby staly východiskem při hledání prostředí, která jsou podezřele plná a mají schopnost generovat identitu. Historické husté městské struktury mají potenciál vytvářet prostory plné atmosféry. Kompaktnost zástavby vytváří prázdna, která jsou jasně prostorově vymezená. Klasická urbánní prázdna, jako ulice, náměstí či dvory jsou vyřezány do hmoty města. Vysoké a úzké uliční fronty, komponovaná náměstí a uzavřené dvory mají jasně čitelný prostorový charakter. Potenciál jednotlivých typů městského prázdna na vytváření plnosti se výrazně liší. Ulice nabízí různost programů, možnost propojení a střetávání, ale svojí linearitou se vyhýbá koncentraci. Identitu získává při snížení stupně rozmanitosti programů jako v případě Stodolní ulice. Náměstí, někdy hlavní nositel městské identity, kterou získalo silným programem, jakým byly náměstí specifických trhů( Koňský trh, Uhelný trh) nebo specifických aktivit ( poutní náměstí, popravčí náměstí) dnes už jen vyprázdněné prázdno. Program současných náměstí je příliš roztříštěný a umělý. Zachoval se jen „krásný“ obal bývalé plnosti. Dvůr díky své uzavřenosti, relativní nízké úrovni různosti a poloze, na kterou není upřena přílišná pozornost, dodnes dokáže generovat silné charaktery, avšak problematická je jeho veřejnost, privátnost. Dvůr je posledním útočištěm veřejného jednání jako manifestace individuality v síti komunitních vztahů. Dalšími nedostatky blokové mřížky je její dokončenost a nemožnost dalšího rozvoje témat, nízké zastoupení veřejného prostoru nebo jednostranně působící vztah veřejného prázdna a hmoty vymezené jen jednou fasádou.

Veřejný prostor má formu městského interiéru. Život existuje mezi stěnami, nepodstatnými fasádami. Domy vytvářejí kulisy, nejsou samy o sobě podstatné, ale stávají se celkem. Prázdno je výkřikem v beztvaré kamenné hmotě.

Řídké solitérní městské zástavby nabízejí domy s atmosférou. Vymezení se k ostatním budovám pomocí formy se stává důležitým urbánním parametrem. Míra meziprostoru se vztahuje k jednotlivým solitérům, které okolo sebe potřebují dostatek prázdna, aby dokázali vyniknout. Velikost, kterou prázdno získává je na jedné straně pozitivní pro svůj potenciál budoucího rozvoje na druhou stranu negativní v chápání prázdna jako nositele plnosti generující charakter. Veřejný prostor je zde rozmazán do ztracena, nemá své hranice a je prakticky neuchopitelný. Nepatří nikomu a nikdo ho ani nechce. Solitér nejen že na sebe strhává pozornost, ale snaží se do svého nitra ukrýt i veřejné aktivity a programy, které se v bezbřehém exteriéru ztrácejí. Solitér je černá díra, která nasává, akumuluje, zneužívá a vytváří kolem sebe prázdné prázdno. Avšak těmito procesy získává na síle a identitě. Solitér se stává ikonou. Prázdno je tichem, které dává vyniknout hluku ikonické formy.

Komprimované solitéry
Komprimované solitéry vznikají jako hybridy mřížky bloků domů s ulicemi a řídké solitérní zástavby. Tvoří se jako smíšenina typů ostravských kontextů a generických urbánních strategií. Komprimované solitéry jsou osamocené, mají čtyři volné fasády. Komprimované solitéry jsou ale též uzavřené, stýkají se z jiných hmot a tvoří ohraničený prostor. Komprimované solitéry fungují jako mnohosměrové zářiče. Komprimované solitéry vyzařují z jedné hmoty do čtyř různých urbánních pokojů své programy, ikony, funkce, ideologie, prostory, materiály…

Hybrid vzorů
Jak zrušit hranici mezi městským interiérem a exteriérem? Jak přenést bohatý vnitřní život přes stěny? Jak vytáhnout zpět na světlo a rehabilitovat „špinavé“ aktivity schované v soukromých dvorech a místnostech? Jak spojit identitu hmoty s identitou prázdna? Veřejný prostor může konkurovat soukromému jen tehdy, pokud je jeho identita dostatečně použitelná. Jinak se stává prázdnem, vyplněným jen pamětí vlastního selhání. Zdá se, že město ztratilo schopnost přirozeně generovat jakékoli veřejné programy, které by byly dostatečně silné na to, aby vyplnily prázdnotu a vtlačily mu identitu. Pomalu odeznívají všechny ideologické, obchodní a praktické důvody, které toho byly schopné. To co ještě zbylo z veřejného prostoru, používá jen reklamní politika. To co se nazývá veřejným, se stalo exkluzivní výkladní skříní maloměšťácké představy krásna udržované při životě sadou jasných zákazů a přísných návodů na použití. Plánovači uměle generované programy, jejichž úkolem je resuscitovat veřejný život ve veřejném prostoru, mají životnost úměrně závislou na mnohých nepředvídatelných faktorech. Fungující taktikou se zdá být násilné odebírání intimnosti zajímavým soukromým (kolektivním) programům jejich násilným vyvlečením „ven“ a odhalením soukromého ve veřejném nebo naopak, taktikou invaze veřejného do soukromého. Příkladem první metody je povýšení vnitřního dvora bývalých koníren na foyer MQ ve Vídni. Příkladem druhého způsobu je volně přístupné interiérové náměstí v TATE Modern v Londýně.

Urbánní poché {a follies}
MQ strategie – exteriérové follies – pavilony: seskupením podobných funkcí do jednoho koncentrovaného bodu, zhušťování kolem dvora s předpokladem vytažení vnitřního života ven do sdíleného prostoru. Koncentrace podobných funkcí podporuje interakci v dostupném prostoru na dvoře. Silnější forma podpory je možná vytvořením pavilonů, obsazených násilným vyvlečením vnitřního programu do vnějšího veřejného prostoru. Aplikace MQ strategie v ostravské šachovnici se odehrává v několika „urbánních pokojích“:

art room {reprezentativní dvůr}, pracovní dvůr, plážový dvůr, dvůr ticha, expo dvůr
pavilony, překrytí, stěnové kóje, terasy, španělské schody, komponovaná příroda, architektonické chlupy, dočasné výstavní pavilony
bookshop, centrum pro návštěvníky, rest boxy, kavárna…, dílny, amfiteátr, kontemplační zahrada, výstavisko

Tate strategie: na veřejnou invazi se používá typologie interiérových follies , urbánní poché. Přes ně do soukromých parterů přitékají volně přístupné veřejné prostory, rozbíjející jejich intimitu a exkluzivitu, přežívají na nich smysly náplně i formy. Jejich prostorová aplikace vytváří různé druhy napadení a transformace intimity na veřejném prostoru. Rozšiřují působení urbánních pokojů i mimo prostorové vymezení dvoru fasádami. Slovník urbánních poché variuje od hypostylu, arkád přes grottu, průchod až po podloubí.Slovník spojení hlavních programů a urbánního poché:

bottega podloubí
tržnice hypostyl
waldorf grotta
škola managmentu průchod
knihovna brána

Manifest II
V urbánním pokoji není možné podlehnout nudě nebo beznaději. Urbánní pokoje nikdy nejsou prázdné.

Urbánní pokoje mají smysluplný přirozený program, protože jsou křižovatkou, na které se míchají okruhy, vazby, vždy několika výrazných a významných funkcí vytažených do okolní struktury domů. Urbánní pokoje nesou intelektuální vrstvu, kterou kradou mocným institucím seskupeným okolo nich. Urbánní pokoje jsou ikonické, protože jsou uzavřené do nitra specifických solitérů. Urbánní pokoje jsou spektakulární, protože každý je radikálně jiný, je sám sebou a vlastním typologickým druhem vyjádřeným unikátní formou a materiálem. Urbánní pokoje jsou ukryté tajné komnaty skryté za zdmi, odhalující se až po dobrodružném průchodu skrz bariéru hmoty, nevyčerpávajíce svou sílu velkolepou manifestací. Urbánní pokoje mají slabé prostorové hranice v horizontu člověka, přelívají a míchají se navzájem přes hypostyly, brány, průchody, grotty. Urbánní pokoje mají silné vymezení a jasné kontury v plochách fasád, linii říms a střech.

Urbánní pokoje slibně fungují, protože jsou využívány kritickou masou vznikající koncentrací podobných programů na jednom místě.

Urbánní pokoje jsou náměstí, protože jsou reprezentativní, uzavřené, veřejné a prostorné. Urbánní pokoje jsou dvory, protože jsou tematicky specifikované, skoro komunitní. Jsou též dvorem, protože jsou plné normálního a obyčejného života. Urbánní pokoje jsou ulicemi, protože jiných spojnic není. Umožňují postup i klid. Urbánní pokoje jsou nevyhnutelné, nedají se obejít ani minout. Urbánní pokoje jsou nástupišti, přestupní stanicí mezi důležitými uzly programu. Urbánní pokoje jsou cirkusem, manéžemi plnými fantastických vystoupení intimního ve veřejném. Urbánní pokoje jsou parkem, protože jsou postavené jako krajina. Jejich pořádek je komplikovaný a jejich směry nejsou hierarchické, jejich topografie je netriviální. Urbánní pokoje jsou rozkošnou kolizí všeho veřejného, co ve městě bylo a může být.

Epilog. urbánní zahrada
Ostravská šachovnice je doplněná na druhé straně řeky extrémním ekoparkem. V něm za pomoci nových technologií a eko-strojů Ostrava vrací Zemi to, co ji jinými stroji vzala. Tato „nová ideologie naděje“, ke které se lidstvo tak rádo a vstřícně upíná, nahrazuje umělou komponovanou přírodu parku umělým procesem vytváření spotřební přírody. Ekofarmy , větrné kolektory, hydro regenerace, vodní park, eko-výzkumný institut, eko-praktická škola, eko-muzeum atd. slouží na edukaci obyvatelů Ostravy, proměnu černého města v urbánní zahrádku..

Previous / Next